V závěru minulého blogu jsem sliboval, že dám vědět, když mě políbí múza. Vzhledem k nadpisu dnešního textu je jasné, že se to stalo. Bylo to takové divoké, neučesané líbnutí na šedou kůru mozkovou, které přišlo nečekaně, moc dlouho nevydrželo, ale základy, na kterých snad půjde stavět, jsou snad na světě.

Nevím, jak vy, ale já měl vždycky největší tvůrčí krizi, když při výtvarce učitelka řekla: „Namalujte, co chcete.“ V tu chvíli mě stihlo bezbřehé zoufalství a fanazijní prázdno, které jsem narychlo vyplňoval až pár minut před zvoněním, a podle toho to taky vypadalo.

Copak o to, prvotní nápad mám. Chci napsat divadelní hru o fiktivní milence slavného obědovického cyklistického závodníka a budovatele polyfunkčních domů, neuvěřitelné osůbce jménem Jaruška Lásková, která vznikla plnokrevnou improvizací při natáčení dokumentu k jeho šedesátinám. Uznáte, že hlavní postava k napsání úspěšné divadelní hry nestačí. Sedím, dívám se do počítače, na zoufale prázdné stránce wordovského dokumentu se krčí jméno Jaruška Lásková a já nevím, kudy kam. V tu chvíli přišla. Múza. Dala mi mocného hudlana a zase zmizela. Napíšu pohádkovou komedii! Mít hlavní postavu a žánr, to je víc než nic. Pak mi před očima jako svatí na orloji začali defilovat členové našeho divadelního spolku a já vymýšlel, co by tak mohli hrát, aby jim to sedlo, aby nemuseli plnit nějaký protiúkol, se kterým by si neporadili, přiřazoval jsem jim charaktery, které dokážou na jevišti co nejlíp prodat… Najednou jsem se ocitl na druhé stránce a nápady se líhnuly jako kuřata v drůbežárně, když jim přisvítíte lampou. Tohle se stalo uprostřed jedné noci, a když jsem se pak ráno probudil a přečetl si to po sobě, zjistil jsem, že to možná půjde. Tak mi držte palce.

PS. Tomu, kdo mi je bude držet nejvíc, napíšu tu nejvypečenější roli. A nebude muset tančit a zpívat.