Vždycky jsem si myslel, že když scenárista či dramatik přijde a řekne: „Až s desátou verzí jsem byl spokojený,“ tak bohapustě kecá a snaží se říct asi tohle: „Přepisoval jsem se s tím desetkrát, tak se to opovažte kritizovat.“ Je fakt, že dokud některé věci člověk nezkusí na vlastní kůži, tak je nepochopí. Tak třeba já jsem teď aktuálně u páté verze a zdaleka nemůžu říct to, co pan dramatik z první věty. Člověk píše, příběh se krásně košatí, venku slunce svítí, ptáci zpívají… a z ničeho nic, naprosto bez varování některá z postav narazí do zdi. Prostě se zasekne a vy nevíte, co s ní dál. Tak ji o krok vrátíte, pak o dva, pak kvůli ní musíte vrátit i nějakou další postavu, najednou vám celá příběhová konstrukce nedává smysl, ptáci přestanou zpívat, slunce zajde a vy máte strašnou chuť ty stránky zběsile vytrhat ze stroje a obřadně je spálit. Jenže já píšu na počítači, a tak jako zběsilý mačkám delete, až se dostanu do bodu, ve kterém se můžu znovu svobodně nadýchnout. To se mi stalo. Taky se mi stalo to, že mě napadla náramná pointa celé hry, mimochodem, nevěřili byste, na jakých místech mohou člověka napadat geniální myšlenky (obvykle jsou to ta, kde chybí tužky a papír, případně papír nechybí, leč na psaní poznámek se zoufale nehodí), ale té pointě za oběť padla polovina příběhu. V žádném případě ale nechci, abyste si mysleli, že si stěžuju, nebo fňukám. Neumíte si představit, jak nádherné je hrát si na boha a řídit osudy svých hrdinů. A stojí to za to i přesto, že jejich osudy někdy musím upravit pro blaho hry. Příště vám napíšu, jestli se i mně podařilo dojít ke kýžené verzi číslo 10.